Jsme léčitelé generačních traumat

Žijeme v době, kdy je v České republice relativně bezpečné prostředí. Proč tedy máme neopodstatněný strach, jako bychom bojovali o holý život, když sedíme v kanceláři, mluvíme s nadřízeným nebo slyšíme od vládních představitelů, že bojujeme s neznámým virem?

Těch důvodů je vícero. Jedním z nich je, že při síle některých slov, v energii konkrétní emoce, cizí vzpomínky nebo filmového dramatu se nám najednou mohou spouštět nejen naše vlastní traumata, ale i ta pocházející od našich předků. Předků, kteří žili v době, která nebyla tak bezpečná a hojná jako ta naše.

Generace našich předků, prarodičů a praprarodičů zažily velká traumata, kdy bojovaly o holý život. Prošly si válkami, hladomory, nemocemi z nedostatku kvalitní stravy, hygieny a lékařské péče. Bojovaly o přežití - o holý život. A měli k tomu důvod. Mnozí z nich se nicméně po skončení strastiplných událostí, pokud přežili, dokázali postavit do své síly. Přizpůsobili se a pokračovali v životě. Nutno říci, že žili ale úplně jiný život. V jiném tempu, v jiných podmínkách, v jiném energetickém celospolečenském nastavení. O svých traumatech zase tolik nemluvili a většinou je ze svého energetického systému nevyčistili.

Generace jejich dětí se začaly zajímat o "sebe" - tolik knih s návodem, jak si pomoci v rámci sebevědomí, seberealizace, sebereflexe, tedy seberozvoje nikdy předtím nebylo. Tím, že jsme se začali zajímat o sebe, se začaly měnit i naše kořeny, naše celospolečenské nastavení - přesvědčení, naprogramování, hodnoty, výchova, a další prvky. Touto prací začaly tyto generace nevědomě léčit známá i neznámá traumata těch předchozích.

V rámci této celospolečenské léčby nám došlo, jak moc jsme se od sebe vzdálili. Přibližování se k sobě a poznávání se, nebyla v době generace našich předků běžná věc a patřila spíše za zdi klášterů. Jenže v naší době sebepoznání není nic zvláštního. Zajímáme se o sebe a pracujeme na sobě. Při této práci přicházíme na to, že některé prožitky či emoce nepatří nám a máme je ve svém energetickém systému jaksi vypůjčené. Komu tedy patří? Není to náhodou něco, co zažila naše maminka nebo babička? A tak očišťujeme to, co zažili naši předci, abychom byli všichni již svobodní, včetně našich dětí.

Jsme léčitelé generačních traumat. Žijeme v době, kdy totiž můžeme a máme prostředky k čištění rodinné zátěže. Nepřijdeme o život. Přestože to někdy tak cítíme a vnímáme. Naše duše nás přivedla k očistě rodu. Není to vždy snadné dívat se na rodinná tajemství jako jsou například nechtěné děti, samovolné nebo záměrné potraty, zabití, sebevraždy, ublížení na zdraví, prostituce, dezertérství, zrada, a další temné osudy.

Poděkujme si za tu práci, přestože je to občas frustrující a není vidět na dno. není potřeba očisťovat všechno. Když se očistí a dosytí ty největší bolesti, často ten zbytek odpadne sám, aniž bychom si to uvědomili.